Beskydská sedmička 2015 – reportáž

4.-5.9.2015 Beskydská sedmička – 95 km – 5430 m – 6. místo

Ať kdo říká, co chce, nedá se popřít, že Beskydská sedmička je momentálně největší ultratrail – mountainrunnig akcí v naší republice. A to nejenom početným startovním polem 1500 dvojic, ale i konceptem přechodu celého pohoří, špičkovou organizací, mediálním ohlasem a především na české poměry neuvěřitelnou atmosférou. Liborovi Uhrovi se podařilo do této akce „zblbnout“ celé okolí Moravskoslezských Beskyd a na atmosféře závodu je to silně znát.

Pro mě to letos byla druhá účast. Vloni jsem se nechal přemluvit „brněnským“ běžcem z Drásova Martinem Pohankou, tomu bohužel asi měsíc před startem odešlo koleno. Zvažoval jsem jestli to zabalit, ale pokusil jsem se ještě získat náhradníka přes fórum na stránkách B7. Během krátké chvíle se mně ozvali 3 zájemci a ještě jsem měl dilema, koho vybrat. Při volbě jsem si vzpomněl na besedu s horolezcem Miroslavem Cabanem, který si ze zdolávání himalájských osmitisícovek odnesl zkušenost: „už bych nešel na takové hory s někým mladším než 35 nebo aspoň 30 let, na takové akce je třeba mít něco odžito„. Tato slova se mně vybavila při volbě spolubojovníka na B7 a vybral „nejstaršího“ tehdy téměř 33létého Marka Švece. Nezdolný Jihomoravan od Kyjova, který zvládá odpovědné zaměstnání s dlouhým každodenním dojížděním, rodinu se třemi malými dětmi, obhospodařování menšího vinohradu a ještě se slušně připravit na horské ultrazávody. A ukázalo se to jako skvělá volba. Viděli jsme se poprvé až při prezentaci ve Frenštátu asi 2,5 hodiny před startem, ale hned, jak se nám podařilo se setkat a představit, pronesl Marek: „Já myslím, že nám to půjde,“ a měl pravdu. Poměrně pohodovým způsobem jsme dorazili do cíle na celkovém 14. místě v čase 14 hod 31 min 56 s.

b7_f02

Chvíli před zahájením registrace do letošního ročníku, jsme se s Markem domluvili, že do toho půjdeme znovu. Při našem jediném letošním společném tréninku, březnovém 50 km přeběhu Chřibských vrchů, Marek naznačoval, že by to chtělo loňský výsledek znatelně vylepšit a tvářil se u toho, jako by chtěl vyhrát. Já se na to díval střídměji, první desítka by byla dobrá.

Každopádně k závodu jsme přistupovali zodpovědně a zajistili si i asistenci doprovodu na převoz z prezentace na start a na podporu na občerstvovacích stanicích a to v podobě více než zkušené. Loňský člen vítězné mixové dvojice Aleš Palko, měl původně také startovat s Petrem Mílem a měli ty nejvyšší ambice. Dlouhodobé zranění Petra Míla a aktuální zlomený prst Aleše jako důsledek skoku po hlavě do alpské sutiny na Dolomity Skyrace je z účasti vyřadili a Aleš se nabídnul, že by ho jednou závod sledovat „z druhé strany“ bavilo.

Den D nebo spíš den B pátek 4. září byl tu a nezačal zrovna dobře. Cesta autem od Brna do Frýdlantu nad Ostravicí, která normálně zabere něco málo přes 2 hodiny se kvůli několika kolonám protáhla na skoro 4 hodiny. Nějakou rezervu jsme naštěstí měli a na prezentaci dorazili v 8 večer, kde už čekal Marek. Výhodou pozdějšího příjezdu bylo, že nebyl čas moc spekulovat cobykdyby, přejezd do Třince a předstartovní přípravy rychle utekly a už jsme necelých 10 min před desátou hodinou večerní poklusávali na třinecké náměstí na start. Jako obvykle jsme nadrzo přišli ke startovnímu koridoru zepředu, abychom se zařadili do první nebo druhé řady. Tentokrát jsme ovšem narazili, přeaktivní organizátorka nás vehementně vyhnala, že musíme do koridoru úplně odzadu.  „To víš, že jo, hned od začátku budu předbíhat 3000 lidí“, naštěstí se nám podařilo překonat zábrany asi 50 metrů o startovní čáry a procpat se do té druhé řady. A tentokrát přesně ve 22:00 bylo odstartováno a už to mažeme za Lopraisovic Tatrovkou vstříc skoro 100 kilometrům beskydských nástrah a nástrah našich těl.

Když jsem chválil organizační zajištění B7, určitě k tomu patří i ojedinělé zpracování výsledků po jednotlivých úsecích každého stoupání i klesání, které využiji v dalším líčení našich bésedmičkových zážitků.

b7_f01

Start – Velký Javorový: 8,9 km; +700 m; 1 hod 3 min 35 s; 5. čas; ztráta na nejrychlejší čas 1 min 9 s; průběžně 5. místo; ztráta na první 1 min 9 s.

Po startu se běží pětikilometrový náběh z Třince po rovinaté asfaltce příjemným tempem kolem 4:30/km a jenom kontroluji, abychom se drželi na čele balíku. Mám v plánu dostat se pod první stoupání nejlépe na špici. Nohy lehké, dech skoro necítím, za sebou skoro 3 tisíce šílenců…přepadá mě závodní euforie. Z té jsem mírně vytržen v Oldřichovicích, kde nás zaváděcí dakarské vozidlo opouští a odbočuje doleva na silnici, zatímco trasa pokračuje rovno, což čelo závodu včetně nás nějak nezachytí a valíme dál za Tatrou. Naštěstí asi po sto metrech na nás někdo zařve, že bychom se mohli vrátit zpátky na trasu. Tímto manévrem jsme se mírně propadli početným startovním polem, ale během pár set metrů jsme znovu vepředu a silnička se začíná zvedat k patě sjezdovky pod Malým Javorovým. Daří se nám tak můj plán a na začátku sjezdovky jsme na úplné špici. Tady nasazujem hůlky a po přechodu do chůze začínám řízeně zpomalovat a nechám nás mírně se propadat, nechci se zahltit hned v prvním kopci. Marek to naštěstí respektuje a drží se až k chatě nad sjezdovkou za mnou, když se tady znovu rozbíháme pustím ho před sebe udávat tempo, abych viděl jak na tom je. Rozběhl to, že se nestačím divit. Když míjíme dvojici Víťa Otevřel – Tomáš Petreček, jako kdyby parkovali, jenom na něho prohodím: „Nepřeháníš to trochu, tihle nám do cíle dají dvě hodiny.“ Marek na to nic a letí dál a za chvíli jsme na první kontrole.

Velký Javorový – Řeka: 4,3 km; -481 m; 18 min 4 s; 3. čas; ztráta ne nejrychlejší čas  17 s; průběžně 4. místo; ztráta na první 32 s.

První seběh nejprve prudkým padákem necestou na širokou cestu a po této pak poměrně stále ostře dolů. Marek letí dolů a mně jeho tempo nedělá problém, tohle asi nebude úplně pomalé. A taky ne, na tomto úseku jsme byli rychlejší než všichni favorité a na kontrole v Řece zůstáváme v kontaktu s úplným čelem závodu.

b7_f03
Začátek stoupání do sjezdovky z Řeky. „Nějak mně v těch střevech šplouchá.“ (Foto: falcon81.rajce.idnes.cz).

Řeka – Ropice: 3 km; +532 m; 39 min 15 s; 3. čas; ztráta na nejrychlejší 3 min 58 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 4 min 28 s.

Do prudké sjezdovky z Řeky nahoru jsme se pustili nadšeně z dosavadního průběhu na dohled prvním třem dvojicím. Výstup je dost nepříjemný ani ne tak ostrým sklonem sjezdovky jako spíš prodíráním se vysokým porostem šáší, kterým vede jen uzounká cestička. S přibývajícími výškovými metry začínám cítit stále přibývající tlak krajině břišní a tuším brzký problém. Stává se mně celkem běžně v tréninku, že obsah střev se setřese a neodbytně si razí cestu ven z těla, takže bez toaletního papíru zásadně nevybíhám. Ovšem na závodě k tomu zatím nikdy nedošlo, závodní soustředění dokáže střeva zkrotit. Kousek po vrchem sjezdovky hlásím Markovi: „Hele mám blbou zprávu, budu muset dřepnout do křoví“, Marek na to, „tak vydrž aspoň nahoru“, bohužel situace je kritická, „hm, nevydržím“ a už odbočuji z cesty za stromy. Během nutné přestávky v podřepu lehce zoufale a více nasraně sleduji světýlka dvojic, jak míjí místo, kde jsem opustil trasu závodu. Ale cvik je cvik, netrvalo to dlouho, a už jsem začal stíhat Marka, který šel pomalu napřed. Chvíli přemýšlím o tom, jestli byl dobrý nápad, abychom se přece jenom ještě ne v úplně řídkém poli závodníků potkali, když kolem je jenom půlnoční tma a oslňující světla čelovek, ale v tu chvíli jsem uslyšel: „Michale, jsi to ty? Dobrý?“, oddychl jsem si: „Jo jakžtakž, valíme“. Celkem se nám dařilo ve zbytku stoupání předbíhat, takže na vrcholu Ropice není propad pořadím tak velký, ale na nejlepší závodníky nabíráme už velkou ztrátu.

Ropice – Morávka: 8,2 km; -607 m; 39 min 13 s; 4. čas; ztráta na nejrychlejší 2 min 14 s; průběžně 5. místo; ztráta na první 6 min 41 s.

Z Ropice je seběh převážně taková „silničařina“, široká šotolinová cesta, která převážně mírně klesá, nebo se mírně vlní a přijde mně to trochu nekonečné, než se opět spojíme s trasou hobby, která na třetím kopci vedla zkratkou traverzem a vynechávala vrchol Ropice. Odtud až do Morávky je už trochu prudší a kamenitější cesta, na které předbíháme několik dvojic hobby, které se díky zkratce dostali před nás. Po fiasku v kamenitých sebězích, které jsem zažil o měsíc dříve na Tromso Skyrace, jsem se v tréninku na techniku seběhů víc zaměřil a výsledky jsou vidět. Nejsem žádný Kilian, ale hobíky dolů míjíme rozdílem třídy. Na občerstvovačce v Morávce na nás poprvé čeká Aleš: „Tak co chcete, gely, pití?,“, moje potřeby jsou jiné: „Nemáš toaleťák?“, tady se projeví výhoda doprovodu zkušeného běžce: „Jasně, že mám“, a už mně podává sáček s namotaným kusem. V předchozích stoupáním jsem měl pocit, že hůlky mně spíš zavazí než pomáhají, tak je nechám u Aleše a zkusím Travný bez nich.

Morávka – Travný: 7,6 km; +728 m; 1 hod 5 min 32 s; 9. čas; ztráta na nejrychlejší 10 min 57 s; průběžně 5. místo; ztráta na první 17 min 37 s.

Travný, nejdelší stoupání na B7. Na rozcvičení je na začátku opět zdolání sjezdovky, a pak až na jednu zatáčku nekonečně rovné stoupání. Snažím se analyzovat jestli se mně bez hůlek jde lépe, ale nějak v tom nevidím rozdíl, asi mně ani tak nazavazely ty hůlky, jako že mně spíš zatím zavazí ty kopce. Bohužel asi 2 km před vrcholem se dostavuje střevní recidiva a strávím zas pár minut v podřepu. Marek už neříká nic. Horší je, že mně z toho začíná být vůbec celkově blbě a říkám si, jak se mně podaří zdolat dalších 65 km, když si nedokážu představit, že bych dokázal něco sníst. Tekutý High5 Isogel nějak protlačím vždycky, tak uvidíme. Závěrečnou část stoupání absolvujeme se samotným závodníkem, který ztratil svého parťáka už ve stoupání z Řeky pro naprosté křeče. Obdivuji ty, kteří mají morál, dokončit celý dlouhý závod samostatně, i když v cíli je čeká diskvalifikace. Kousek před vrcholovou kontrolou nám hlásí nějaká dívčina: „Jste pátí a máte asi čtvrt hodiny na první“. To nás příjemně překvapuje, vzhledem k vynuceným pauzám, jsem čekali, že už jsme na prahu druhé desítky.

Travný – Krásná: 4,1 km; -703 m; 30 min 42 s; 16. čas; ztráta na nejrychlejší 6 min 16 s; průběžně 8. místo; ztráta na první 23 min 53 s.

Seběh z Travného patří k mým v Beskydech nejoblíbenějším. Úzká kamenito-kořenitá cestička, po celou pěkně zprudka, na 4 km 700 výškových metrů dolů. Tady má člověk ještě dost sil, aby si to dokázal užít a tento sešup rychle uteče a zvedá mi náladu. Hned na začátku občerstvovací zóny v Krásné narazíme na moji Mazdu, ale Aleš nikde. Zaklepal jsem na auto a rozespalý doprovod hbitě vyskočí: „Jste tady nějak moc brzo“. Podává nám krabici s gely a tyčinkami pro doplnění zásob, ale mám na něho klasický dotaz: „Nemáš ještě toaleťák?“ Už ne, ale nechceš aspoň kapesníky? Radši jo a vezmu si zas i ty hůlky, Lysá je Lysá. Na samotné občerstvovačce jsem se snažil doptat na Coca-colu, kterou jsem si do auta zapomněl nachystat. Nic nedokáže napravit pokažené trávení ultraběžce, jako tento černý odrezovač. Bohužel se dozvím, že není a asi i jinde nebude, ale zaslechne to Aleš: „Kdybys řekl, mám svoji v autě“, vracet k autu už se mně nechce, „tak ji nachystej v Ostravici!“. Natlačili jsme do sebe s Markem ještě nějaké melouny, což se později neukázalo jako dobrá volba, a vyrazili vstříc nejvyššímu vrcholu Beskyd.

Krásná – Lysá hora: 6,1 km; +824 m; 1 hod 12 min 7 s; 8. čas; ztráta na nejrychlejší 13 min 18 s; průběžně 7. místo; ztráta na první 37 min 6 s.

V první polovině stoupání na Lysou jsme dostihli a předbíháme největší masu hobíků, kteří měli na předcházejícím Travném opět zkratku. Marek říká, že ho to předbíhání motivuje a letí tak, že se mně to docela zajídá. Hlasy ve tmě a klepání hůlek ze všech stran mně spíš lehce vytáčí a držím se Marka zuby nehty. V druhé polovině kopce už jsme všechny v dosahu předešli a jdeme opět samostatně. Temná obloha nad námi, černé siluety stromů kolem nás, probleskující světla v hlubokém údolí, naprostý klid a ticho. Toto zas dokáže povzbudit mě, převzal jsem udávání tempa a dovedl nás svižně až na Lysou.

Lysá hora – Ostravice: 6,9 km; -914 m; 1 hod 0 min 16 s; 32. čas; ztráta na nejrychlejší 10 min 57 s; průběžně 8. místo; ztráta na první 58 min 26 s.

Závěrečná část výstupu na Lysou mně fyzicky i psychicky nakopla a začínám hýřit optimismem. To mně vydrželo asi minutu. Po odpípnutí na kontrole kráčíme k začátku seběhu a Marek si ještě dává gel. Vytáhne ho, otevře ho, polkne ho a…vyzvrací vše co měl v žaludku. Po asi 5 minutách dokončil svou činnost v předklonu a s naprostým klidem pronesl: „Paráda, teď už to bude dobrý“. Já tomu věřím tak napůl, přece jenom být v půlce B7 s úplně prázdným žaludkem může špatně dopadnout. Projevilo se to hned v druhé části seběhu z Lysé, který vedl po asfaltce a kde by se dalo snadno docela letět. Když se pokouším povolit nohám a trochu zrychlit, Marek začíná ztrácet, ale pořád slušně doběhneme do Ostravice. Aleš už tentokrát netrpělivě čekal s dvoulitrovkou koly v ruce: „Jak to jde? Jo, jsme výborná dvojice, jeden posranej a druhej poblitej.“  Na hlavní občerstvovačce v Ostravici, jsme strávili trochu větší chvíli, aby se Marek dal dohromady. U banánů jsem se potkal s Víťou Otevřelem, který už pokračoval sám. Jeho parťák Tomáš Petreček se nestačil zotavit z nedávného náročného pobytu v Himalajích, kde se společně s Markem Holečkem pokoušeli o dobytí Gasherbrumu I prvovýstupem jihozápadní stěnou. Také další favorizovaná dvojice, průběžně třetí, Zdeněk Kříž a Marek Causidis, ukončila zde svoje účinkování kvůli zranění ze seběhu z Lysé.

Ostravice – Smrk: 5,6 km; +866 m; 1 hod 23 min 59 s; 3. čas; ztráta na nejrychlejší 7 min 20 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 1 hod 5 min 46 s.

Zotavení v Ostravici se vyplatilo. Další z nejtěžších stoupání na druhou nejvyšší horu Beskyd jsme dali famózně a dosáhli na tomto úseku třetího nejrychlejšího času hned za oběma dvojicemi bojujícími o vítězství. Když ovšem nepočítáme samostatně pokračujícího Víťu Otevřela. Ten nás asi ve třetině stoupání doběhl, chvíli s námi pokecal, popřál štěstí a zmizel dopředu ve tmě. Druhá polovina Smrku je asi nejtěžší část trati, prvně nejprudší stoupání závodu, přes 200 výškových metrů na půl kilometru, pak balvanitý traverz do sedla Smrku připomínající stezku ve Vysokých Tatrách a na závěr už za odměnu mírnější táhlé stoupání ze sedla na vrchol. Horská stezka do sedla mě neuvěřitelně nakopla, na úseku ze sedla na vrchol jsem měl síly a chuť rozběhnout se jak do finiše desítky, naštěstí Marek mě trochu mírnil. Na vrcholu Smrku se nám začalo rozednívat, v pravou chvíli, baterie mojí čelovky byly v posledním tažení.

Smrk – Čeladná: 7,8 km; -766 m; 58 min 46 s; 40. čas; ztráta na nejrychlejší 16 min 12 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 1 hod 21 min 58 s.

Zajímavé, jak se na těchto dlouhých závodech stavy těla mění během několika minut. Zatímco v posledním úseku stoupání na Smrk bych nohama trhal skály, tak jak jsme vyrazili od vrcholové kontroly, měl jsem nohy jak z bláta. Kilometrová téměř rovná část plochého vrcholu Smrku byla pro mě utrpením. Pletoucíma nohama jsem asi pětkrát zakopl o četné, jak jinak než smrkové, kořeny a romantické svítání na Smrku jsem vylepšil několika hlasitými neslušnými výrazy. Následný dlouhý mírně klesající seběh do Čeladné jsem se kousl a dali jsme ho svižně. Celkový čas na tomto úseku nám zhoršil delší pobyt na občerstvovačce, kdy jsem musel opět ulevit střevům, tentokrát civilizovaně v plastové kadibudce.

Čeladná – Čertův mlýn: 6,7 km; +695 m; 1 hod 21 min 9 s; 15. čas; ztráta na nejrychlejší 16 min 31 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 1 hod 39 min 29 s.

Nejotravnější část trati. Dlouhé stoupání po asfaltce přesně takového sklonu, že nevíte jestli máte běžet nebo jít. Na začátku to rovnoměrně po indiánsku střídáme, ale postupně jsou ty běžecké úseky kratší a kratší, až jsme se jediným pohledem dohodli, že už to nemá cenu a zbytek asfaltky už jenom klepali hůlkami do rytmu chůze. Žádná cesta nevede až do nebe a i asfaltka jednou skončila a za odměnu následuje jedna z nejhezčích částí mezi chatou Leopoldka a sedlem Kněhyně, ke které mě vážou krásné vzpomínky. Na přelomu tisíciletí jsem zde strávil několik týdnů při tvorbě své diplomové práce, i když je to už nějaký ten pátek, stále zde poznávám téměř každý strom a kámen.

Čertův mlýn – Pustevny: 3 km; -187 m; 26 min 46 s; 22. čas; ztráta na nejrychlejší 6 min 58 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 1 hod 45 min 10 s.

Krátké intermezzo na Pustevny, ale netřeba ho podceňovat. Ďábelsky ostrý kamenitý sestup z Čertova mlýna dává po 70. km už dost zabrat. Na Pustevnách je vždy ta nejlepší občerstvovačka s úžasnou atmosférou i nabídkou pokrmů. Letos jsme si zde užili naši minutku slávy, když s námi natočila krátký rozhovor Česká televize do pořadu Vertikal.

Pořad ČT4 Vertikal z 16.9. Naše chvíle nehynoucí slávy od 7:55 do 9:07:

Pustevny – Ráztoka: 2,7 km; -438 m; 20 min 28 s; 15. čas; ztráta na nejrychlejší 7 min 33 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 1 hod 50 min 20 s.

Seběh z Pusteven do Ráztoky, krátká rychlá záležitost, ale také pověstná vražda unavených závodníků. První část kilometrového klesání podél lanovky s průměrných sklonem přes 30% dokáže už značně unaveným nohám přivodit nesnesitelné křeče nebo načatá kolena a jiné klouby dorazit. Polévka a škvarková pomazánka z Pusteven nás uvedly do relativní pohody a tuto nástrahu zdoláváme v klidu.

Ráztoka – Radhošť: 4 km; +549 m; 52 min 14 s; 10. čas; ztráta na nejrychlejší 7 min 34 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 1 hod 57 min 53 s.

Tento výstup není ani zvlášť dlouhý, ani to převýšení není nijak velké, prostě za normálních okolností pohodová procházka. Letos mně přijde nějak nekonečný a dostávám se do udržovacího módu a hlavou mně běhá: Smysl a princip této hry je vydržať, smysl a princip této hry je vydržať… Asi po kilometru potkáváme v protisměru skyrunnerku Zuzku Urbancovou, která si s kámoškou probíhá část trasy a se smíchem nám hlásí: „Aleš už na vás čeká nahoře a nervózně běhá tam a zpátky.“ A měla pravdu, Aleš, „aby taky něco natrénoval“ si vyběhl z Pinduly na Radhošť, kde běhal půlkilometrový úsek po široké cestě tam a zpátky a než jsme dorazili, zvládl to asi 30x. Doprovodil nás kousek a hlásí nám spoustu informací, ze kterých jsem schopen pojmout slabou polovinu. Ale je zajímavé, jak je osvěžující vidět čerstvého běžce s lehkýma nohama. Velká změna proti shrbeným postavám se strhanými obličeji.

b7f06
Foto: ciklista.rajce.net

Radhošť – Pindula: 5 km; -579 m; 32 min 20 s; 13. čas; ztráta na nejrychlejší 8 min 11 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 2 hod 6 min 4 s.

Tady už člověk začíná věřit, že je to „za pár“. Seběh na Pindulu, a pak už je přehoupnout „brdek“ Velký Javorník, který se vlastně do koruny B7 ani nepočítá jako kopec. V první části seběhu začínám míst dost problém se zrakem, asi z vyčerpání se mně „zamlžují“ oči a hlavně na ostřejším světle jsem rád, že vidím na cestu. Naštěstí v druhé půlce ve stínu lesa je to podstatně lepší. Aleš nás doběhne asi v polovině, nahlásí, že nahoře čekal přes 5 minut a za námi nikdo z kategorie Sport není, pak zařadí dvojku a mizí před námi nachystat občerstvení na Pindulu. Tam už čeká a položí krabici s gely na zem vedle cesty, tím mě docela pobaví: „Ty vole, musíš mně to podat, myslíš že se ještě ohnu až k zemi?“ 

Pindula – Velký Javorník: 4,5 km; +369 m; 51 min 35 s; 15. čas; ztráta na nejrychlejší 11 min 39 s; průběžně 6. místo; ztráta na první 2 hod 17 min 43 s.

Při odchodu z Pinduly jsem zkontroloval čas a spočítal si, že máme na to loňských 14,5 hod znatelně vylepšit a do posledního výstupu dávám vše co ještě zbylo v unaveném těle. Marek je nezdolný a drží, i když zdá se, že se mu to už taky trochu zajídá.

b7_f04
Foto: tomassp.rajce.idnes.cz
b7_f05
Foto: tomassp.rajce.idnes.cz

Velký Javorník – Cíl: 6,6 km; -522 m; 36 min 9 s; 22. čas; ztráta na nejrychlejší 5 min 50 s; konečné 6. místo; ztráta na první 2 hod 22 min 41 s.

Na Javorníku tušíme, že asi před námi i za námi nic nehrozí a můžeme si poslední seběh „užít“. No užít, prvních 1,5 kilometrů jsou ještě pořádně ostré, sklonem i spoustou kamení, nohy už na kašu, stačila vteřina nepozornosti a pěkně jsem si vyvrtnul kotník. Ty idiote, zruš se 4 km před cílem! Naštěstí 20 m odlehčení pomalou chůzi pomohlo. Závěrečné 4 km jsou už opravdu za odměnu, relativně mírné klesání po široké cestě a závěrečný km Frenštátem. Tři kilometry před cílem potkáváme Aleše, který nám zas vyběhl naproti a hlásí, že se nemáme nikam hnát, před vámi za vámi opravdu nikdo blízko není. Asi ta nadpozemská euforie posledních stovek metrů je jeden z hlavních důvodů, proč absolvovat takovéto šílenosti. Když člověk uvidí ten cílový oblouk, musí chvíli sám sebe přesvědčovat, že to není přelud. Marek zrychluje skoro do sprintu, v čase 13:52:07 a 6. celkovém místě protínáme cílovou čáru. „Proboha, už nikdy!“ , jsou moje první slova, a nějak nevím, jestli se mám radovat nebo umřít. Rozsekne to Aleš: Borci, problili a prosrali jste se na 6. místo, to by jste nečekali, co?

PS: Předsevzetí „už nikdy“, mně vydrželo asi hodinu. Po sprše už jsme z Markem plánovali, jak to za rok ještě vylepšit.

Stránky závodu B7.

Výsledky závodu.

Reportáž ČT4 Sport:

Reportáž TV BESKYD:

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *